Bože, děkuji ti, že nejsem jako tamten lefebvrista... (Na slovíčko 25. 7. 2013)

Za onoho času řekl Pán Ježíš k některým lidem, kteří v sebe důvěřovali, že jsou spravedliví, a jinými pohrdali, podobenství toto: Dva lidé vstoupili do chrámu, aby se modlili, jeden fariseus a druhý celník. Fariseus postaviv se, modlil se sám u sebe takto: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé: lupiči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento celník. Postím se dvakráte za týden, desátky dávám ze všeho, co vytěžím. Ale celník stoje zdaleka, nechtěl ani oči pozdvihnouti k nebi, nýbrž bil se v prsa svá a říkal: Bože, buď milostiv mně hříšnému. Pravím vám: Tento odešel do svého domu ospravedlněn, onen nikoli, neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Lk 18, 9-14)

(„Na slovíčko“ bylo pravidelnou rubrikou týdeníku Světlo, v němž autor těchto textů, -lš-, po dlouhá léta až do roku 2012 působil. Po svém odchodu z redakce Světla publikuje na svých stránkách Lumen de Lumine, odkud je následující text převzat.)

Desátou neděli po Duchu Svatém uslyšíme Pánovo podobenství o tom, jak dva lidé vstoupili do chrámu, aby se modlili. Čeho svou návštěvou dosáhli, poznáváme podle toho, s jakou z chrámu odešli. Každý z nich si počínal na svatém místě podle svého. I pokud vstoupili do chrámu se stejným úmyslem, opouštěli Božím dům s rozdílným výsledkem. Pánovo vyprávění zcela zřetelně rozlišuje, že jeden z nich vycházel ospravedlněn, to znamená zbavený hříchů a smířen s Bohem, druhý však tohoto duchovního ovoce nedosáhl. Naopak, ještě své hříchy rozmnožil, protože dal najevo kromě sebestřednosti také svůj neuctivý a povýšený postoj jak vůči Bohu, tak vůči svým bližním.  

Ten první ke své osobní pobožnosti vlastně Boha ani nepotřeboval. Nepřišel, protože by hluboce pociťoval potřebu se Bohu poklonit. Ani jeho sebevědomé děkování není projevem vděčnosti, ale je to ve skutečnosti zvláštní forma exhibice. Aby se mohl klanět sám sobě, shlíží se ve falešném zrcadle, které si sám vytváří tak, že se povýšeně srovnává s lidmi, jimiž vlastně pohrdá.  

Jeho despekt platí především tomu, který si před Bohem počíná zcela opačně. Ani si netroufá přiblížit se k Němu více, než je nezbytné, aby mohl přednést svou pokornou prosbu. A přesto právě on důstojně oslavuje Boha tím, že pokorně vzývá jeho milosrdenství. Neholedbá se samolibě svou domnělou velikostí, ale nachází svou hlubokou duchovní a útěchu a vnitřní radost ve vědomí, že nekonečný Bůh se k němu dobrotivě sklání, ačkoliv je jen ubohý a zkroušený hříšník.  

Ježíšovo podobenství tu ve výmluvné zkratce předkládá návod, čeho se varovat a na co se zaměřit, aby se naše bohopocta stala skutečně Bohu milou a nám prospěšnou. Čeho jiného mělo být dosaženo tím, čemu říkáme „liturgická reforma“. Přišlo však autorům reformy toto Pánovo moudré poučení vůbec na mysl?  

Rokoval o ní koncil, dokonce s přednostní naléhavostí a výsledky svého úsilí shrnul a schválil v příslušné konstituci. Kdo však chce v tomto dokumentu najít jednoznačný, konkrétní a povzbuzující návod, jak učinit bohoslužbu skutečně Bohu milou a Božímu lidu prospěšnou, bude  ve skutečnosti zklamán.  

Sacrosanctum Concilium je dokument přímo nápadný tím, jak je obsahově neuspořádaný, terminologicky nepřesný, postrádající jasně formulované cíle a jednoznačně definovanou argumentaci i promyšlené prostředky k jejich dosažení. Kdo by chtěl podle této instrukce skutečně prakticky postupovat, zůstane z jejích dvojznačností, nekonkrétností a pomyslných formulací nakonec bezradný.  

Pro zvláštní jakoby záměrnou chaotičnost tohoto dokumentu však existuje jedno vysvětlení: Bližší studium všech okolností, které předcházely a provázely vznik tohoto dokumentu, vede totiž k odkrytí a pochopení skrytých zákulisních kroků a s nimi spojeného jeho zvláštního charakteru. Skutečná podoba liturgické reformy se totiž nezrodila na koncilu. Potřebovala koncil spíše jako mimikry ke své realizaci, potřebovala projít tiše a nepoznaná jako zabalený balíček, který bude přijat en bloc a otevře se až po koncilu. Anonymní činitelé měli jen získat oprávnění, aby pak po skončení koncilu mohli uskutečňovat zásadní změny, na které se už dříve zaměřili a o kterých se před shromážděním koncilních otců vůbec neodvažovali promluvit. Celá aktivita onoho skrytého anonymního kolektivu však všemožně vyvolávala atmosféru a přesvědčení, že je nezbytné připravit se na velké změny, aniž by bylo jasně precizováno, jaké to vlastně mají být změny a proč k nim vůbec má dojít. Tyto novoty totiž nevycházejí z vnitřní potřeby církve, ale z vnějšího podloudného nátlaku. To byl důvod, proč se s liturgickými změnami tak spěchalo: bylo třeba jich za každou cenu dosáhnout, protože právě na nich záviselo všechno ostatní plánované ochromení církve, jakého bylo nakonec skutečně dosaženo. Potvrzuje to i skutečnost, že při realizaci se reforma chovala i chová zcela svérázně, někdy i v přímém rozporu se samotnou konstitucí.  

Účinnost dosaženého ochromení konstatovala v pokoncilní době autorita na výsost povolaná: kardinál Josef Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry. Odvážil se vyslovit velice bystré diagnózy o vnitřní demolici církve, ale přitom nezavdal žádný podnět k tomu, jak tuto demolici zastavit, natož napravit.  

Velmi trefné a podstatné bylo jeho konstatování, že z reformované katolické bohoslužby se vytratilo to nejpodstatnější: SACRUM. O tuto smrtelnou ránu šlo nepřátelům církve v prvé řadě, protože jestliže se podaří vytlačit to, co je svaté, přímo ze svatého místa a zdroje vší svatosti, záhy nic svatého na světě nezůstane: když Boha nahradí člověk, ztratí se posvátnost mravního zákona, lidské osoby, manželství, rodiny, života, zákonů, autority… Dny společnosti, které už nic není svaté, jsou však před Bohem sečteny, protože taková společnost nemá v sobě života.  

Jak se však mohlo nepřátelům církve podařit zasáhnout ji právě v tom nejcitlivějším místě? Dominantní argument reformy byl totiž zvolen opravdu rafinovaně. Neobsahoval zdánlivě nic povážlivého a mohl se navíc přitom tvářit jako nevyvratitelný: Všemožně přesvědčoval, že liturgie postrádá aktivní účast lidu.  

Kdo zažil bohoslužby v plných chrámech v době před koncilem, sotva mohl nabýt dojmu, že to byly nějaké netečné a zcela pasivní davy, které by bylo třeba teprve přivést k aktivitě. Tento lid se klaněl, zpíval, modlil a sotva by plnil chrámy neděli co neděli, kdyby se tam pouze trpně nudil. Ale o tuto aktivitu reformátorům vůbec nešlo.  

Oni potřebovali zavádět takové aktivity, které dosavadní formy daleko překračují a smazávají rozdíl mezi věřícími a knězem, mezi svatyní a velesvatyní: usilovali nastolit a prosadit „všeobecné kněžství“ tak, jak si je vymyslel Luther. Už nemá platit Pavlovo: „Nikdo si tuto důstojnost nemůže vzít sám, nýbrž musí být od Boha povolán jako Árón.“ Také do chrámů měl konečně vstoupit onen „kolektivismus“, kterým se vyzbrojila bezbožecká revoluce, když kácela trůny a oltáře, aby zničila to, co dosud nezničila. Proto se o skutečném charakteru „změn“ nemohlo mluvit na koncilu a dostaly se k slovu až po něm, a to přímo prakticky, způsobem, který pak mnoho věřících i duchovních doslova vyděsil. „Sacrum“ bylo likvidováno tím, že se „sekularizovalo“.  

Všichni vy liturgisté a rádoby teologové z pokoncilních seminářů a fakult, kteří jste tak pohotově vyrukovali ihned po koncilu, můžete si gratulovat k dokonalému úspěchu: podařilo se vám implantovat na všech stupních církve smrtelnou infekci žbožštění člověka, která je navíc vlastně nevyléčitelná, protože všichni postižení jsou touto infekcí nadšeni a pokládají ji dokonce za nikdy nevídaný stupeň ničím neohrozitelného zdraví. Všichni jsou spokojeni, podobně jako byl spokojený farizej z Pánova podobenství.  

Zbourali jste všechny přehrady, strhali všechny opony, vpustili kohokoliv přímo až do nejvyšší velesvatyně. Že tam nenašli nic? Jak by také mohli? Vždyť jsou slepí, připravili jste je předem o víru i o zájem o cokoliv skutečně svatého a Božího. Zneuctili jste všechna mysteria. Nejen římští vojáci, ale i vy jste hanebně obnažili Pána a jeho tajemství dokonce před televizními kamerami a celým pohanským světem. Ty nejvzácnější perly jste pohodili sviním. Pod pláštěm reformy vstoupila do církve ex post 500 let čekající reformace a zabydlela a zakořenila se nečekaně pevně. Její vyznavači se mohou hrdě modlit: Děkujeme ti, Bože, že nejsme jako tamti lidé, tradicionalisté a lefebvristé…

Mše, kterou chtěli zničit.

„Římský ritus, jak jsme jej znali, již neexistuje. Byl zničen.“
(P. Joseph Gelineau, jeden z nejvlivnějších členů komise, která novou mši stvořila, 1976)