...leč byste byli uvěřili nadarmo (Na slovíčko 1. 8. 2013)

Bratři! Oznamuji vám Evangelium, které jsem vám kázal, které jste také přijali, ve kterém též trváte, skrze něž i ke spáse přicházíte, ačli se ho držíte tak, jak jsem vám je kázal, leč byste byli uvěřili nadarmo. Podal jsem vám totiž mezi prvními věcmi to, co jsem také přijal, že Kristus umřel za hříchy naše podle Písem a že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne podle Písem a že se ukázal Petrovi a potom jedenácti. Potom se ukázal více než pěti stům bratrů najednou, z nichž většina žije dosavad, někteří však zesnuli. Potom se ukázal Jakubovi, poté všem Apoštolům. Nejposléze pak ze všech jako nehodnému ukázal se i mně. Neboť já jsem nejmenší z Apoštolů, jenž nejsem hoden slouti Apoštolem, poněvadž jsem pronásledoval Církev Boží. Milostí Boží však jsem to, co jsem, a milost jeho ve mně nebyla marná. (1Kor 15, 1-10)

(„Na slovíčko“ bylo pravidelnou rubrikou týdeníku Světlo, v němž autor těchto textů, -lš-, po dlouhá léta až do roku 2012 působil. Po svém odchodu z redakce Světla publikuje na svých stránkách Lumen de Lumine, odkud je následující text převzat.)

Srdcem liturgie jedenácté neděle po Duchu Svatém je perikopa z listu Korinťanům. Slyšíme v ní o jednom ze dvou závažných případů, kdy svatý Pavel ujišťuje svou milovanou korintskou obec, že jí věrně předává to, co sám od Pána přijal. Jsou to případy velmi příznačné: Jednou je to poukaz na podstatné části evangelia o utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Pána a jeho důležitého zjevení učedníkům svědkům, podruhé jde o obřad slavení mešní oběti. Nic si netroufá měnit, úzkostlivě se drží přijatého pokladu. Stejným způsobem pak pokračovalo předávání a přejímání této posvátné tradice. Záměrem bylo vždy zachovat ničím nenarušený nedocenitelný poklad.

Tak tomu bylo po dvě tisíciletí až do II. vatikánského koncilu. Tento koncil sice mluví o zachování tradice, ale v prvé řadě pokládal za svůj cíl učinit v posvátných obřadech změny, které nepředstavují úsilí re-formovat, tedy navrátit liturgii co nejryzejší autentickou podobu, nýbrž pře-formovat,nově upravit, a to nikoliv podle jejího původního předaného vnitřního charakteru a poslání, nýbrž podle nových zvenčí svévolně přijatých cílů a záměrů.

Co bylo tímto novým a měřítkem? Piero Marini, pozdější ceremoniář Jana Pavla II. a tvůrce „televizních scénářů“ papežských mší, jako žák Anibale Bugniniho byl členem tajného Montiniho týmu, který bez vědomí koncilu vymýšlel u zeleného stolu novou podobu liturgie. Jejich krédem a posláním bylo, jak sám napsal, toto: „Liturgická reforma je základem všech dalších reforem: reformy církve, ekumenismu, misií, dialogu se současným světem. Můžeme říci, že Sacrosanctum Concilium bylo první koncilní konstitucí nejen časově, ale také jako matrice dalších konstitucí a všech reforem, které koncil uvedl v život.“

Samotná koncilní konstituce však zdůvodňuje změny v liturgii jinak: potřebou umožnit a podnítit „aktivní účast věřících“. Liturgii je proto třebazjednodušit.

Jak vypadají tato zjednodušení v praxi? Jaká zjednodušení může věřící především zaznamenat? Vidí zjednodušení chrámového prostoru, odkud zmizela většina z toho, co dosud povznášelo mysl k Bohu, že zde zbyl pouhý stůl a v podstatné části mše svaté byla zrušena takřka všechna adorační pokleknutí, modlitby, gesta a doxologie, kterými kněz vyjadřoval a vzdával úctu živému Bohu, skutečně přítomnému pod svátostnými způsobami. Co bylo na těchto prostých projevech víry tak složitého, že vyžadovaly takovéto zjednodušení? Mohou takové úpravy znamenat pro věřícího opravdu dosud nevídaný podnět k zúčastněné a zbožnější spoluúčasti, anebo právě naopak, vytvářejí dojem, že vlastně v celém obřadu o nic tak závažného nejde? Pro věřícího se naopak stává složitým, jestliže má věřit něčemu, co kněz svými gesty a chováním nijak nevyjadřuje a nedává najevo. „Předsedající“ zády k Bohu a tváří k lidu recituje texty převážně bez viditelného zaujetí a víry. A ti z kněží, kteří touží po sebeuplatnění, jakoby vnímali nedostatek něčeho skutečně podněcujícího, pociťují příležitost a potřebu sami se postarat a inscenovat kreativně něco nového a opravdu atraktivního. Na nějaké „předpisy“ se přitom neohlíží, pokládají je za jakýsi pozůstatek nenáviděných a pohrdaných „rubrik“

Skutečnost je ovšem taková, že všechna tato „zjednodušení“, která navíc zasáhla obsah takřka všech modliteb, neměla ve skutečnosti vyjít vstříc věřícím, ale naopak nevěřícím, kteří s námi nesdílejí plnost víry, aby např. mohl Frére Roger Schutz prohlásit s uspokojením: „Nové eucharistické modlitby mají strukturu, která odpovídá lutherské mši."

Proč však čekali věřící v San Giovanni Rotondo takřka celou noc na příležitost účastnit se ranní mše svaté otce Pia, která nic nezjednodušovala a trvala přitom velmi dlouho? Bez jakýchkoliv vnějších „aktivit“ byli hluboce vnitřně aktivní. Základním podnětem nejsou vnější aktivity, ale strhující příklad zbožného a svatého kněze, který se z hloubi srdce klaní Nejvyššímu.

Nová podoba liturgie byla pokládána za tak významnou, že její původní podoba jí byla na překážku a měla prakticky vymizet. Se „starým ritem“ se opravdu nadále nepočítalo a měl být sprovozen ze světa. V Osservatore Romano z 15. dubna 1983 se můžeme dočíst o tom, jak gregoriánský chorál, podstatná a drahocenná složka liturgie dostal touto liturgickou reformou přímo smrtelnou ránu. P. R. M. Barata, vedoucí římského gregoriánského sboru, píše: „V seminářích a náboženských institutech byl gregoriánský zpěv prakticky vyloučen. „Liber usualis“, v němž byly obsaženy všechny liturgické zpěvy, se stal prakticky nepoužitelný, protože z mešních textů bylo vyřazeno to, co obsahoval: responsoriální zpěvy, introit, graduale, offertorium a communio. Římský breviář s jeho staletými vzácnými zpěvy a antifonami hodila reforma prakticky do stoupy jako nepoužitelný. Proto byly zničeny i vzácné matrice pro další tisk usuálů. Poslední exempláře usuálů od Ferettiho byly dány spolu s misály do starého papíru. Jen několik exemplářů zachránili laici v poslední chvíli na „bleším trhu“ u Porta Portese.

Novým posláním „nové“ liturgie bylo dát církvi novou tvář a nové atraktivní šaty pro její nastávající námluvy se světem, se všemi pohany, nevěřícími, rozkolníky i heretiky. To byl hlavní strategický plán papeže Montiniho, kterému byl solí v oku seminář v Ecône právě proto, že nechtěl od původní mše upustit. Jean Guitton jako papežův důvěrný přítel věnoval celou kapitolu své knihy „Le Pape Paul VI top secret“ vzpomínce, jak přemlouval Pavla VI., aby povolil v Ecône nadále starý ritus: „Opravdu nevidím důvod, proč by se tomuto semináři měla odepřít stará mše. Jen jim ji nechte!“ Odpověď Pavla VI. je typická: „Kdybych Bratrstvu Pia X. povolil mši Pia V., všechno to, čeho jsme II. vatikánským koncilem dosáhli, by bylo zničeno.“ Klasická tisíciletá katolická mše byla zaprodaná spolu s církví již před koncilem.

Nové texty a obřady měly být údajně podle konstituce upraveny tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. Praktickým výsledkem však byla naopak „ztráta posvátného“. Když pak „reforma“ přinesla své evidentní neblahé plody a nastoupila „ohavná spoušť na místě svatém“, rozhodl se bývalý papež uvolnit pouta, do kterých byla vržena tradiční bohoslužba, ale pro jistotu přiřkl tisícileté mši udivující a zcela nepřiměřený titul „mimořádná“, tedy výjimečná, dočasně trpěná, nikoliv rovnocenná a běžná.

Jestliže by z této „mimořádnosti“ vybočovala a začala se jevit naopak jako velmi přitažlivá, můžeme očekávat že, Protivník bude hledat všemožné způsoby, jak tuto záležitost zkompromitovat a přibrzdit popularitu tradiční mše. První, komu se to skutečně přihodilo, je mladý řád františkánů Neposkvrněné.

Františkáni Neposkvrněné jsou mladá a kvetoucí řeholní rodina, která vznikla v roce 1970. Jejím zakladatelem je P. Stefano Maria Manelli OFM conv. a spoluzakladatelem P. Gabriele Maria Pelletieri OFM conv. P. Manelli se pokládá za duchovního syna P. Pia a je nyní generálním představeným celé kongregace. Až do roku 1990 spadala nová větev pod minority. 22. června 1990 se souhlasem Svatého stolce uznal arcibiskup Carlo Minchiati z Beneventu nový řád „Frati Francescani dell´Immacolata“ jako institut zasvěceného života s biskupským právem. V roce 1998 získali tito františkáni uznání jako Institut papežského práva. Mají dnes na celém světě asi 20 klášterů.

Generální kapitula se v roce 2008 usnesla, že všichni kněží tohoto společenství se musí naučit „mimořádný“ obřad římského ritu. Významné je jejich působení v poutní svatyni Panny Marie Bolestné v Campocavallo, kterou spravují od roku 2007 a kam byli zváni i významní kardinálové jako Walter Brandmüller nebo Raymond Burke, president Nejvyššího soudu Apoštolské Signatury, aby zde slavili pontifikálním mši svatou v tradičním ritu. Tito františkáni spravují také řadu dalších farností a právě tradiční ritus se stal velkým magnetem pro mnoho věřících, kteří přicházejí zblízka i z dálky.

Fotografie z pontifikální mše sv. v tradičním římském ritu, kterou kardinál Raymond Leo Burke sloužil 26. prosince 2010 v domě kongregace Františkánských bratří Neposkvrněné v Římě.

Před několika dny jsme se dověděli o překvapujícím restriktivním dekretu týkajícím se tradiční mše v tomto řádu. (více zde). Ať už bylo podstatným podnětem cokoliv, kontroverzní formulace v dekretu s papežským podpisem, který byl zaslán františkánům, zůstává beze sporu faux pas. Jestliže mnoho lidí „trklo“ těch několik řádků dekretu které výslovně odporují platnému Motu proprio Benedikta XVI., muselo to napadnout i papeže, zvláště v tomto období, kdy se stále stupňuje tendence vynášet nadmíru výmluvného Františka na úkor neoblíbeného a překonaného Benedikta. Celá záležitost je tím choulostivější, že na Petrův stolec zasedl snad vůbec první papež, který je na štíru s latinou.

Za první měsíce současného pontifikátu jsme vyslechli nemálo improvizovaných dvojznačných až alibistických vět, které nabízejí příležitost, aby si je každý vykládal po svém. Je to např. moudré říct, že dveře ke kněžské ordinaci žen jsou zavřeny? Není tomu ve skutečnosti tak, že žádné takové dveře neexistují? Dveře, které jsou dnes zavřené, může přece zítra někdo otevřít, a nechybí těch, kteří vytrvale doufají, že se Františkovi předchůdci mýlí. Dodatečné dohady o tom, jak to autor vlastně myslel, nejvyšší autoritě nijak nesluší ani neslouží, ať si pochlebníci říkají, co chtějí. Především v choulostivých otázkách bychom měli slyšet jasné a nikoliv populisticky vychytralé slovo.

Takových výroků papeže Františka, které vyvolávají otazníky, se sejde někdy i několik v jednom dni a stávají se vítanou příležitostí pro poťouchlá média. Tím spíše by jeho slovo mělo splňovat Pánovu normu: Ano, ano, ne, ne. Co nad to je, ze zlého je.

Fráteři S. M.  Manelli a G. M. Pelletieri

Svatyně Panny Marie Bolestné v Campocavallo