Na slovíčko (18. 7. 2013)

Za onoho času, když Ježíš se přiblížil k Jerusalemu a spatřil město, zaplakal nad ním, řka: Kdybys bylo poznalo i ty, a to alespoň v tento den svůj, co jest tobě k pokoji, ale nyní jest to skryto před očima tvýma. Neboť přijdou na tebe dnové, ve kterých nepřátelé tvoji obklíčí tě náspem a oblehnou tě a sevrou tě se všech stran, a na zem povalí tebe i dítky tvé, které jsou v tobě, a nenechají v tobě kamene na kameni, poněvadž jsi nepoznalo času navštívení svého. (Lk 19, 41nn)

(„Na slovíčko“ bylo pravidelnou rubrikou týdeníku Světlo, v němž autor těchto textů, -lš-, po dlouhá léta až do roku 2012 působil. Po svém odchodu z redakce Světla publikuje na svých stránkách Lumen de Lumine, odkud je následující text převzat.)

Dvakrát se evangelia zmiňují o tom, jak náš Pán jako člověk dal své city najevo také tím, že se rozplakal. Oba tyto případy se staly nedlouho před jeho smrtí a jeho slzy platily vždy někomu, koho vroucně miloval: plakal pro svého drahého přítele Lazara a pak pro své milované město Jeruzalém, které tu vlastně představuje celý vyvolený národ.

Obzvláště bolestný je tento druhý případ. Stalo se tak navíc ve chvíli, kdy mu zástupy masově provolávaly Hosana! Důvodem hlubokého smutku, který přivádí Pána k pláči, je skutečnost, že národ, kterému jako Bůh nabízel po celá tisíciletí svou nekonečnou lásku, jeho dar s velkou nevděčností odmítá.

Spasitelova láska k vyvolenému národu byla předobrazem oné lásky, jakou nyní chová k novozákonnímu vyvolenému národu, shromážděnému v jeho svaté církvi. Nevyvolává její stav hořké slzy Spasitele? Podívejme se nevšedním pohledem na skutečnosti, které nám příliš zevšedněly.

I v přirozeném řádu platí pravilo: čím větší je rozdíl ve společenském postavení osob, tím větší je také jejich vzájemný odstup. Ke změně této distance a vzájemného vztahu může dojít jen z podnětu výše postavené osoby. Ale i potom, ať už je přitom vstřícnost výše postaveného jakkoli velká, je na takto shora obdarovaném, aby přijal své nové postavení s náležitou vděčností a uznáním a i v něm nadále zachovával přiměřený postoj a o to větší úctu. Svévolná a neuctivá troufalost by prozrazovala nevychovanost a představovala by urážku příznivě nakloněné osobnosti. Urážkou by bylo ovšem také každé pohrdání a odmítání takto nabízené přízně.

Podobně je tomu v nadpřirozeném řádu, ovšem s tím rozdílem, že odstup, jaký panuje mezi nejvyšší, absolutní a nejsvětější bytostí, která je jako Stvořitel původcem a svrchovaným Pánem všeho, co vůbec existuje, a mezi člověkem, jemu plně podřízeným tvorem, musíme pokládat přímo za propastný. Je pochopitelné, že iniciativa k překonání této nekonečné vzdálenosti směrem k reálnému vzájemnému sblížení Boha a člověka, může vzejít jedině od Nejvyššího. Stejně nekonečná jako tento propastný odstup mezi Bohem a člověkem je pak i velikost Božího daru, jaký představuje ono důvěrné osobní společenství, které Bůh člověku nabízí.

Málo na to myslíme, ale je pro nás vlastně zcela nepochopitelná ona nekonečná sebedarující se spontánní vstřícnost, s jakou Bůh s nesmírnou ochotou sestupuje ke svým tvorům, a to jak k lidstvu jakožto celku, tak ke každému z lidí zcela osobně. Zvykli jsme si pokládat tento vztah za něco takřka samozřejmého, ale tak tomu není ani zdaleka. Je to zcela nezasloužený a stále nový nekonečný Boží dar. Jen ten, kdo se každodenně při své modlitbě kajícně a vděčně klaní svému Pánu s vědomím, že jen díky nesmírné Boží lásce a slitovnosti smí stát před tváří Nejvyššího a osobně s ním rozmlouvat, ten si pak také stále klade otázku, zda zachovává ke svému Pánu a Stvořiteli ve všem nezbytnou úctu a ani ho nenapadne, aby si vymýšlel, co by si mohl dovolit, aby uspokojil svou lidskou samolibost.

Přitom společenství všemohoucího Boha není něčím, co by lidského tvora v jeho lidském bytí nějak omezovalo, či dokonce degradovalo, nýbrž naopak Bůh svou vstřícnou iniciativou sleduje vytvoření takového stavu, aby důvěrnost a intimita mezi ním a lidským tvorem mohla dosahovat nejvyššího možného stupně. Abychom tomuto vztahu a svému postavení porozuměli, označil ho Bůh jako adoptivní synovství: chce být každému z lidí opravdovým Otcem, přijímat ho jako své vlastní nadevše milované dítě se všemi právy i povinnostmi. V přirozeném řádu nemáme jinou přiměřenější analogii. Skutečnost je však taková, že nabízená Boží důvěrnost a spojení nekonečně překračuje skutečnost tohoto nejlepšího příkladu, jaký je člověku vůbec známý.

Není to vztah pouze formálního rázu, ale má své praktické důsledky: Boží přístup nabývá takové podoby a takové hloubky, tak vysokého stupně důvěrnosti a ztotožnění, jakoby naše lidské společenství Bůh sám osobně nezbytně potřeboval a nesmírně mu na něm záleželo. Tato jeho osobní „nezbytnost“ je ve skutečnosti nekonečný věčný Boží záměr a touha připravit pro svého tvora stav dokonalé blaženosti, aby se plně radoval z naprostého Božího sebedarování, které je pochopitelné jen jako nekonečná Boží láska.

Praktická skutečnost ovšem záleží také na nás samotných: je na nás dbát s láskou a úctou, aby se náš způsob chování Bohu mohl skutečně líbit a aby nám tak přinášel to, co Bůh od něho očekává. Tak jako nás nikdy ani ve snu nemohlo napadnout, že bychom mohli být svým milujícím Stvořitelem takto obdarováni, tak by nám vůbec nemohlo přijít na mysl, jakým způsobem bohopocty, jakým druhem kultu bychom mohli Boha náležitě ctít a oslavovat.

Stanovit tento kult bylo a je proto také záležitostí samotného Boha. Boha můžeme uctívat důstojně jen tak, že přijímáme jeho způsob a formu sebedarování, které je plodem jeho neskonalé sebeoběti, a současně přijímáme bezvýhradně způsob, jakým ji uskutečňuje: sám Bůh si ho totiž od věčnosti zvolil: chce se s námi i fyzicky zcela ztotožnit, a to tím, že nám dává sám sebe za pokrm.

Toto Boží sebedarování ustanovil a učinil Bůh skutečností při Poslední večeři. Apoštolové, kteří od Pána překvapeni a nechápající převzali tento jeho nekonečný dar, teprve díky seslání Ducha Svatého mohli plně pochopili jeho podstatu. Umíme si vůbec představit, s jakou úctou, pozorností a přesností pak uchovávali a uskutečňovali tento nejvzácnější Pánův odkaz a s jakou úctou ho od apoštolů přejímali jejich nástupci? Vyjádřil to výstižně svatý Pavel: „Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás vyučil.“ Je pozoruhodné, že tento apoštol, který nebyl ve Večeřadle, přijal od Pána přesně totéž, co všichni ostatní. Tak nesmírně Pánu záleželo na tom, aby zůstalo přijato a zachováno jednoznačně a neporušeně to, co představuje nejvyšší možný Boží dar. Obsahem je nejdříve zázračné proměnění, tedy reálné zpřítomnění Božího Syna darujícího se v úplném sebeobětování, které se reálně fyzicky uskutečnilo na kříži, a dále pak fyzické požití jeho zázračně přítomného Těla a Krve ve svátostných způsobách. Proto vyjadřovací formou nezbytných od Pána převzatých posvátných vět se stal také posvátný neměnný bohoslužebný jazyk, aby se provždy spolehlivě zachoval původní smysl a význam každičkého slova. Celý tento obřad získal od počátku ráz nejvýše posvátného a nedotknutelného tajemství. Jakákoliv svévolná změna by znamenala jeho porušení až zmaření. Apoštolové a jejich nástupci proto tak úzkostlivě dbali o to, aby zůstalo neporušeno a zachováno to, co jim Pán odkázal, aby bylo zaručeno, že se vždy znovu uskutečňuje Pánem oznámený zázrak a on skutečně sestupuje na oltář, aby znovu zpřítomnil svou oběť.

Apoštolové spolu s tímto nedocenitelným Božím darem jediného pravého kultu, který spojil Boha s člověkem, přijali také svatosvatý závazek šířit tuto novou přímo od samotného Boha přijatou formu pravé a opravdové bohopocty po celém světě u všech národů a touto jedině platnou a Bohem přijatou obětí nahrazovat všechny falešné ďáblem inspirované kulty, kterými nepřítel Boha i člověka drží národy ve své moci a hluboké duchovní temnotě. To bylo hlavním motorem jejich neúnavné misijní apoštolské horlivosti, která se ještě za jejich života rozšířila po celém světě. Pravá mešní oběť a vytrvalé úsilí o obrácení a křest nevěřících tvoří neoddělitelnou a podstatnou součást Ježíšova spasitelného odkazu, který církev věrně zachovávala a uskutečňovala.

Dělo se tak až do šedesátých let minulého století, kdy v církvi nastaly náhle revoluční změny. Došlo snad k novému Božímu zjevení? Nikoliv, ale nepřátelům Boha a lidí se podařilo zevnitř ochromit církev právě v onom výše uvedeném nejzákladnějším a nejpodstatnějším dvojím poslání. Její hlavní pozornost se náhle od Boha a jeho chvály přesunula na člověka, jeho oslavu, sebechválu a pohodlí.

Ačkoliv to zní neuvěřitelně, koncilní preláty oslnily nápady odpadlého německého mnicha a heretika, který před pěti sty lety proklel papeže a mši svatou, a přitom veřejně přiznal, že ho k tomu inspiroval ďábel. Co jste si slibovali, ctihodní otcové, od šíleného nápadu změnit od základu samotným Bohem stanovený jediný pravý řád nejsvětější oběti, a přestavět ho (včetně Božích chrámů), aby sloužil nadále nikoliv k oslavě Boha, ale k oslavě člověka?

Kdo vám dal právo autorizovat jiné cesty ke spáse a jiné kulty než to, co přišel světu z vůle Otce oznámit a vyhlásit osobně sám Boží Syn? Jak jste se mohli vůbec osmělit a nutit Nejvyššího a nejvýš svatého Boha, aby se identifikoval se všemi možnými falešnými božstvy a idoly?

Copak nevidíte, že Pán nad vámi hořce pláče, jako kdysi plakal nad svým Městem? Copak se nebojíte, že se vám zanechá váš dům pustý? Kéž byste ještě včas poznali, co je vám ku prospěchu!

Ty spíše ojedinělé oltáře, na kterých se slaví oběť mše svaté nadále tak, jak to sám Pán ustanovil, sehrávají roli oněch padesáti, čtyřiceti či alespoň desíti, kteří byli schopni zadržet Hospodinovu pravici. Jsou to kameny podepírající Mojžíšovu paži na pahorku v Refidimu. Běda nám, kdyby nám chyběly!

-lš-